V neděli 7. října 2018 pojedou vybraní žáci z oboru sociální činnost na zahraniční stáž do Vídně, stáž potvrvá do 20. října 2018. Čeká je práce v anglické mateřské škole, kde si procvičí nejen jazyk anglický a německý, ale také znalosti z odborných předmětů. Potřebné dokumenty naleznete zde:

Erasmus+ sociální činnost (7. – 20. říjen 2018)
7. 10. 2018 jsme se v 16,45 všichni sešli před školou, kde na nás čekal přistavený mikrosbus Turtle line maďarské společnosti. Řidiči neuměli ani slovo anglicky či německy, tak je paní učitelka pozdravila „Servus!“ a rukama nohama se domluvila, že se naložíme a odjedeme. V 17 hodin jsme vyrazili směr Vídeň, a hlavně vstříc novým zážitkům.
Po příjezdu jsme se ubytovali do dvou pokojů, podotýkám, že nás bylo 10, z toho 7 dívek a 3 chlapci. Ačkoli se dlouho dopředu vědělo, že složení bude smíšené, museli jsme se spokojit s tím, že holky byly v pokoji po 6 a Kristýnka to zvládla se třemi kluky .
Dostali jsme večeři, pizzu, jednu pro dva lidi. Hned ráno na setkání s Peterem Takacsem (manager maďarsko-rakouské agentury Austraining, která pro školu vše zařizovala) paní učitelka začala vyjednávat pokoj, ale v hostelu už nebylo místo. Dostali jsme lunch box a jablko a vyšli jsme společně do mateřské školky Technokids. Rozdali jsme si dvoutýdenní „šalinkarty“ a naučili jsme se trasu do práce.
Ve školce jsme se seznámili s paní ředitelkou a porozhlédli jsme se po prostorách školky a po dětech. Poznali jsme se s Martinou, dívkou ze Znojma, která zde pracovala už druhý rok. Ta nám byla velkou jazykovou oporou, když měla čas. Rozdělili jsme se do čtyř skupin a napsali jsme si adresy zbývajících poboček, kam jsme následující 2 týdny docházeli. Ředitelka, pan Takacs a paní Hrdinová obstarávali dokumenty, potom jsme se vydali zpět do hostelu. Najedli jsme se a šli jsme na společnou procházku do nedalekého lesoparku – příroda vždy pomůže. Při vstupu jsme si všimli, že obora je otevřena pouze do 18 hodin, tak jsme se snažili vrátit včas a ačkoli jsme vyslali posly, aby zajistili otevřenou bránu, než dojde zbytek skupiny, kluci (Matěj s Milošem) se raději houpali a dováděli na přilehlém hřišti. Bránu paní správkyně zavřela a šla domů. Nám nezbývalo než vysokou ohradu přelézt (s lehkostí i obtížemi jsme to k radosti všech zvládli, ale byl to zážitek, že Míšo )
Druhý den jsme dorazili všichni na svá pracoviště, paní učitelka šla s jednou skupinou. Ostatní, co nebyli s paní učitelkou, narazili na problém. Nikdo o nás nevěděl a nechtěl s námi mluvit anglicky. Volali jsme paní učitelce, která jim německy vysvětlila, že jsme praktikanti a budeme tam 2 týdny docházet, odvolala se na paní ředitelku Technokids, pak vše konečně probíhalo, jak mělo. Byl to trošku šok, než se vyjasnilo, že o nás paní ředitelka v pobočkách nic neřekla.
Ve školkách jsme dělali různé věci, od úklidu přes přípravu jídla, uspávání, chození na vycházky až po zpívání ve skupinkách, výtvarné hrátky, skládání ze stavebnic, puzzle a jiných her ve třídách. Každodenní program byl stejný a přece jiný. Většinou jsme hned ráno připravili dětem snídani, aby bylo jisté, že nikdo nebude strádat a může se s chutí pustit do dopoledních aktivit – ty se na různých pracovištích měnily. Většinou se chodilo na dopolední procházku do nedalekého parku, kde se děti houpaly, hrály si, honily se a my jsme jednoduše byli s nimi a starali se o ně. Do školky chodily děti od 0 do 5 let, většinou jsme pracovali s menšími dětmi od 0 do 3 let, tak jako u nás v České republice na praxi. Děti byly moc šikovné, poslušné, byli jsme překvapeni, že nám zakázali pomáhat tříletým dětem s oblékáním – musely se už o sebe postarat samy. Soběstačnost je hlavním kritériem výchovy v mateřských školkách. Paní učitelky vyžadovaly naprostou poslušnost, převážně z bezpečnostních důvodů, chtějí, aby si děti uvědomovaly, že když nebudou poslouchat, může to být pro ně nebezpečné. Dopolední program na jiných pracovištích se mírně lišil, ale vesměs byl podobný, po něm jsme pomáhali s rozdáváním jídla, potom jsme děti ukládali ke spánku. Pracovali jsme 6 hodin denně, odpoledne jsme měli volno. Naučili jsme se pár německých frází, dokonce jsme si i psali „německy“, např. Ich bin blízko, warten sie für mich! 
Po práci jsme se obvykle vrátili do hostelu, dali jsme si oběd a šli jsme ven na náš program, většinou s paní učitelkou. Ve čtvrtek někteří z nás onemocněli, proto nám paní učitelka koupila nějaké sirupy a pastilky proti kašli a kapky do nosu. Odpoledne jsme se snažili co nejvíce chodit ven a poznat Vídeň. Byli jsme u Dunaje, v Prátru, v centru města – tam jsme si prošli nejznámější památky – Stephansdom, Operu, Albertinu, Hofburg, Museum quartier, někdy nás bavilo se jen tak courat městem a samozřejmě jsme podnikli i cestu do Primarku.
O víkendu jsme měli kulturní program – byla to vycházka po pamětihodnostech Vídně s Jeanem, poradil nám, ať jdeme do Albertiny, kde je největší sbírka uměleckých děl v Rakousku, právě tam probíhala úchvatná výstava Moneta – impresionismus nejlepší 
I přes nemoci, díry ve stravování a plesnivé sprchy v hostelu jsme si Vídeň užili se vším všudy, určitě jsme se lépe poznali i my navzájem, v pracovním prostředí jsme si ověřili, že je o nás zájem a získali jsme větší sebevědomí po zjištění, že když překonáme jazykovou bariéru, máme možnosti se uplatnit i za hranicemi České republiky.
Děkujeme!
Iveta Balažiková, Ivana Dubcová, Markéta Hudcová, Michaela Kouřilová, Kristýna Müllerová, Dominika Pajtoková, Matěj Pospíšek, Vendula Podhradská, Miloš Ondráček, Jakub Vágner

Říjen 2018 – sociální činnost – kulturní program – procházka 

městem, návštěva Albertiny – výstava Moneta